Zimní cesta na nejvyšší českou horu začala změnou plánu. Místo středy jsme vyrazili už v úterý, a tak se alespoň zbavili Kuby se Štěpánem. Změněného plánu už se nám držet podařilo a cesta proběhla podle plánu. Nespletl jsem si zkratku po cestě a okolo jedenácti jsme dorazili k Parkovacímu domu v Peci pod Sněžkou. U výjezdu těsně před závorou stálo z neznámého důvodu zaparkované auto, nezaparkovali jsme vedle něj a plni naděje se vydali do kopce.
U cesty z Pece pod Sněžkou na Sněžku mě lehce zmátlo, že Sněžku nevidím a že podle mapy míříme od Sněžky opačným směrem. Tyto skutečnosti jsem oznámil nezaujaté hlavní navigátorce, která to vzala jako vhodnou příležitost mně poučit o svém nudném plánu vyhnout se lavinám.
Kurz nezměnila ani po dvou hodinách a naše situace se mi začala zdát neudržitelná. Moje snaha o coup d’état byla ale narušena výstupem na hřeben a velkým množstvím sněhu. Místo směru naší výpravy jsem byl najednou zaměstnaný kouzelnými stromy a širokými výhledy.
A pak se to stalo. Za Studniční horou konečně vykoukla Sněžka. Moje nezměrné nadšení ještě znásobil zasněžený řopík, a tak cesta pokračovala v radostném duchu až k Památníku obětem hor.
Památník mi totiž zasadil tvrdou ránu. Právě jsem se chystal uctít minutou ticha všechny nešťastníky, když jsem zpozoroval, že je vchod zapečetěný několika prkny. Ano, znamená to, že se do památníku nedostal sníh, ale taky to, že jsem si nemohl přečíst tabuli s obětmi. To mi zkazilo náladu až do příchodu na Luční boudu, kde jsem na první pokus našel schovaný vchod do restaurace.
Díky tvrdému výcviku Technické menzy jsem nezaváhal a vmžiku objednal velkou klobásu za lidových 170 a pak si jen užíval zmateného výběru jídla méně nadanými členy týmu.
Jejich diskuze jsem byl zatím ušetřen, ale nemohl jsem se radovat dlouho. Po jídle totiž hlavní navigátorka navrhla, že bychom na tu Sněžku vlastně ani nemuseli…
V tu chvíli mě začal rudnou obličej a škubat koutek. Takové rouhání! Expedice Sněžka a nevyjít na Sněžku! Svůj vztek jsem ale musel potlačil, protože by k přesvědčení nestačil. Místo toho jsem využil svůj dar prostořekosti a navigátorku zahrnul svým ujištěním o bezpečnosti a přísliby pohodové cesty.
Moje slova o tom, že se nemusí bát tmy, že tam budu já, se sice setkala jen nechápavým výrazem a “čemu bys zrovna ty pomohl?”, ale další návrh už důvěru získal. Pokud by se dnešní cesta nepovedla a umrzli bychom ve tmě, tak bych se na příštím výletě vzdal všech námitek a stížností na navigování.
To už zabralo a mohli jsem se vydat na vrchol. Po cestě jsme minuly pravděpodobně bezejmennou polskou boudu a s pomocí zábradlí se vyškrábali na vrchol. Tam jsme padli vyčerpáním úžasem. Děda Mráz totiž vytvořil překrásnou podívanou.
Slunce bylo ještě vysoko a tak jsem si chtěl užít výhledy. Zbytek skupiny byl ale neúprosný a po krátkém čase jseme se vydali zase na cestu.
Sestup byl o poznání náročnější. Zkoušeli jsme různé. Někdo balancoval, někdo sjížděl, jiný sbíhal a další zkoušel hluboký sníh. Ani jedno se sice moc neosvědčilo, ale pomalu jsme se dostali zase pod Sněžku.
Pod Sněžkou, a pořád daleko do údolí, už slunce vysoko nebylo a z nějakého důvodu začali mizet ostatní návštěvníci hor. V bojácných by to mohlo vyvolat obavy, ale já jsem nezaváhal a upozornil na plod mého přemlouvání. Vidět narůžovělou Sněžku, nerušen turisty, se jen tak někomu nepoštěstí.
Obdivem krásných barev jsme překvapivě čas navíc nezískali. Museli jsme nemilosrdně zrychlit tempo a díky tomu jsme na Růžohorky dorazili ještě za světla.
Sestup z Růžohorek byl už potmě. Měsíc v úplňku se neobjevil a hustý les blokoval jakékoli jiné zbytky světla. Ztratit jsme se naštěstí nemohli, stačilo jít nebo padat dolů. V tuto chvíli jsem moudře usoudil, že není vhodné upozorňovat na plody mého přemlouvání.
Po několika dlouhých kilometrech jsme se nějak dostali do údolí. To bylo radosti, smíchu a objímání! Dojít k Parkovacímu domu byla už jen formalita, která potvrdila naše vítězství.
Na začátku cesty domů jsme ještě zaparkovali u výjezdu těsně před závorou, došli zpátky nahoru k automatu, zaplatili a vyhnuli se pohledu posádky auta, které jsme na pár minut zablokovali výjezd. Zbytek cesty proběhl podobně bez problémů a všichni jsme v autě mysleli jenom na to, že na Expedici Sněžka jen tak nezapomeneme.