Příhody od Václava Vratislava z Mitrovic jsou skrytou perlou mého maturitního seznamu. Jejich název je zcela otevřený a v knížce se může stát úplně cokoli. Proto pro mě bylo radostným překvapením, že se v knížce popisuje opomíjená kapitola evropských dějin - války Rakouska s Tureckem. Tedy vlastně poselství, které je mělo odvrátit.
Dílo je rozděleno do 4 knih - cesta poselstva, pobyt v Konstantinopoli (nebo Cařihradu?, autor používá oba názvy), uvěznění a návrat domů. Jednotlivé knihy jsou děleny do krátkých kapitol a liší se svoji zábavností. Cesta je nejméně zajímavá a Vašek sklouznul k nezáživnému popisování, jako v ostatních cestopisech. K tomu přidává zkomolování názvů vesnic i měst a velké množství poznámek pod čarou, které to napravují.
Čtrnáctého octobris ranním jitrem jsme od břehu odstrčili a velkou ves na pravé ruce Dunaje, Sadum(28) řečenou nechali a tu jsme nejprvnější hospodu, kterouž oni karavanseraj(29) jmenují, spatřili. Jest plechem olověným všecka přikryta, jakož pak všechny jejich hospody. O polednách jsme k vinohradům přistali a obědvali; k večerou jsme do vsi Malá Pakša(30) po pravé ruce Dunaje ležící přijeli a tu noclehovali.
Co si z první knihy uvědomíte (kromě toho, kde mají jaké mosty) je ohromná velikost Turecka, které sahá až k Vídni. Účelem cesty bylo předat dary spolu s poplatkem míru tureckému sultánovi a jeho bašům, aby na Rakousku neútočili. Jak se dozvíme dál, tak to nepomohlo a kniha končí Dlouhou tureckou válkou.
Velikost Osmanské říše 1590 (rok před začátkem poselstva)
Turecké kultury v první knize mnoho není, jedině turecké lázně, jejichž koncept čistoty a mytí v křesťanské Evropě neznali. Také se zde opakovaně setkáte s poturčováním - nejen janičáři, ale i obyčejnými lidmi, kteří se rozhodli přijmout islám. V knize se nerozlišuje mezi turkem a muslimem. Další zábavnou jazykovou skutečností je neznalost slova mešita. Používá radši turecký kostel.
Druhá kniha už je výrazně čtivější. Je o dvouletém pobytu v Cařihradu za státní peníze a je plná příhod (:o). Líbili se mi 13. O zábavách tureckých, kde je popsaná turecká hra Jereed, 15. O peči Turků o zvířata, kde se jim vysmívají za krmení divokých koček, psů a ptáků, kterým se házelo syrové maso do vzduchu. Kapitola 17 O výletu do Galaty, kde se Vratislav opije a dostane za to 40 ran se mi také líbila, ale její krutost se zcela ztratí v knize třetí. Moje nejoblíbenější část celého díla je 19. O dvou nešťastných milencích. Je to srdcedvoucí příběh, křesťanštější verze Romea a Julie s ještě tragičtějším koncem. Ten se mohl odvátit poturčením, pár slovy, jednoduchou změnou víry. Mnoho lidí, hrdina příběhu, i Vratislav ale radši trpěli nesnesitelná muka, než se vzdát svého a jediného spráného Boha. 20. kapitola O tureckých paních je naštěstí zase veselá.
Tu rovně z brány, která nedaleko odtud jest, ta paní vyjížděla a uhlídavši tohoto, omdlela. A když ji zase vzkřísili, aby ještě jednou s ním mluviti a jej napomenouti mohla, prosila. Když pak byla pod šibenici přivedena, spiavši ruce vzhůru, dlouhou řeč s pláčem k němu učinila, všecknu jejich lásku, kterou jsou od mladosti k sobě měli, vyčítala, a aby jen toliko slovo řekl, že chce Turkem býti, prosila. „Však jsi pak vždyckny lítostivé srdce ke mně měl, kterak jest se pak nyníčko proti mně, vidouc smrt před očima, že ty i já zahynouti musíme, v kámen obrátilo? Ach, co pak myslíš, či při sobě nejsi, že promluviti ke mně nechceš? Ach, zlořečena budiž ta láska, kterouž jsem k tobě měla, nebyl jsi jí nikda hoden, že jsem tě tak srdečně milovala. Pse, zrádce, pohane, žide, umřiž, když se ti tak umříti chce, jen kdybych já mohla od této ohavné smrti, kterou pro tebe nevinně trpím, vysvobozena býti. Ach, potěšiž mne někdo z vás, milí lidé!“ A po té omdlela.
Dva roky zábavy uteče jako voda a nastane třetí kniha a obrat k zlému. Schyluje se k válce a orator Krekvic, velitel poselstva dělá vše proto, aby Rakousku pomohl. Vyzvídá zákulisní informace a posílá je šifrované do vídně. Křesťany ale zradí hofmistr Ladislaus Mörthen, nechá se poturčit a zosnuje prohledání domu. Lenivý sekretář oratora Krekvice nekvalitně schová tajné informace, listiny jsou nalezeny a poselstvo uvězněno. Také se vykreslí úhlavní záporák Sinan baša, velkovezír a velitel turecké armády. Pan Krekvic je vězněn seperátně a ve vězení umírá.
Vratislav a někteří další členové poselstva ve vězení stráví dva roky a trpí. Nejdříve jsou na galejích a pak, jak se válka pro Turecko nevyvýjí dobře, se přesunou do Černé věže. Její velitel se k nim chová mile, výměnou za 200 dukátů, které mu zaplatí po propuštění.
Černá věž, hrob živých
Popisovat znovu všechny krutosti, kterém jsou vystavováni a všechny krutosti, kterým jsou vystavováni ostatní vězni nebudu. Přesto jsem se ale celou dobu divil, kolik toho člověk vydrží. Nejednou jsem vzpomněl na německé koncentrační tábory, které byli v mnoha oblastech horší, v mnoha lepší. V tureckém vězení je alespoň nechtěli vyhladit a taky se z něho mohli snadno dostat - poturčením (nikdo neudělal).
Jakož se také jednomu z našeho tovaryšstva, Rakušanovi, stavu rytířského, přihodilo: když jej karváčem přes nahý hřbet udeřil, tehdy dvakráte neb třikráte: „Ouvej, pro Pána Boha, nebij!“ vzkřikl a Turek, nerozuměje německy, domníval se, že mu laje, a nebohého starce hrozně zbil a ztloukl, že se trpělivosti s jinými učiti musil. Bože z vysokého nebe, nemůže člověk vypraviti, jaká jest to bída, jak ztrápený život lidský tak mnoho snésti a vytrpěti může.
Situace se po dvou letech proměnila, vyměnil se sultán, zemřel Sinan baša, a protože bylo poselstvo vězňeno polodůvodně, tak se dostalo na svobodu. Nebylo to tak přímočaré, pracně sháněli 200 důkátů na vykoupení, ale nakonec se dostali jako členové englického diplomata na cestu domů. Je zábavné, že cestovali spolu s tureckou armádou a nakonci jenom tajně přeběhli frontu.
Václav Vratislav měl tuhý kořínek a štěstí. Nejúžasnější na celé knize je, že je podobně zábavná, krutá a napínavá jako beletrie a historické romány. Narozdíl od nich se ale doopravy udála.