Švejk je knížka, z které jsem měl po druhém přečtení úplně jiné dojmy než napoprvé. Na Švejka jsem vzpomínal jako na knížku plnou humoru a anekdot. Najednou je plná krutosti, nespravedlnosti a nesmyslnosti rakouského mocnářství. Švejk není hrdina, ale průvodce, na kterém se ukazuje hloupost světa. Ujmul se toho s klidem a úsměvem a snad mu ani nevadí jeho strastiplná cesta.
Klíčová otázka, která napadala jak postavy v knize tak čtenáře je, jestli je Švejk doopravdy tak blbej. A můj odborný názor? Těžko říct. Hašek se naschvál snaží neodpovídat. Švejk tak většinu času vypadá, pak ale přijde drobná větička a je z něho najednou největší chytrák, který se snaží neskončit na frontě. Další zvláštnost se týká tělesné stavby. Švejk je bezesporu plešatý, ale je to doopravdy takový tlustý strejc, jaký se všude kreslí? Katy se líbil, fyzickou převahu nad opilci měl a třeba si ho Hašek představoval trochu štíhlejšího a pohlednějšího. Ve filmu je možná hezčí a to je dobře.
Ze všech věcí, které Hašek nemá rád, je nejpřikřejší jeho vztah k církvi. Ta není vylíčena pozitivně ani jednou a každý kdo věří v boha je mladý naivka.
Důležitý je i doslov, který uvede čtenáře do ještě většího zmatku. Otto Katz, Palivec, Lukáš i zlý policisté jsou totiž skuteční lidé, kteří se po válce různě úspěšně zabydleli v první republice.
Při porovnání s dalšími díly si uvědomíte, že v češtině není žádný další známý popis 1. světové války. To je možná škoda, protože pak na ni lidé vzpomínají jako na Švejkovo pití s Oto Katzem.
Podobné dílo (které mám taky vybrané k maturitě) je Ryanovo Jak jsem vyhrál válku. To je román na podobné notě. Zabývá se druhou světovou válkou a taky paroduje doslovné poslouchání příkazů. Co vám ale Ryan nenabídne je spousta krutosti, která se pod humorem u Švejka skrývá.