Za devatero horami a devatero řekami bylo nebylo jedno království ve kterém čekli král s královnou děťátko. Uplynul nějaký čas a narodila se jim krásná dcera. Vypadalo to, že ji čeká šťastné dětství. A taky čekalo, až do jejích 7. narozenin.

Ten den začal tak jako úplně každý další a to nešťastně. Spadla z postele. To ji ještě nevyvedlo z míry, ale když ji sloužící omylem polil citronádou a zahradní slavnost překazilo krupobití, bylo jí už trochu do pláče. I král s královnou z toho byli trochu zaražení, ale mysleli, že má dnes náhodou jenom smolný den.

Mýlili se a rok od roku to bylo horší. Když si vzala deštník, svítilo sluníčko, když si oblékla šaty, začalo mrznout. Pokud měla hlad, došli zásoby a když se vrátila domů najezená, podávali zrovna nejvybranější pokrmy. A po každých narozeninách to bylo jenom horší a horší.

Když na ni během 13. narozenin spadnul strop zahradního altánku, došlo i králi trpělivost a povolal nejnadanější lékaře a lékárníky z celého království. Ti se do léčení nadšeně vrhli, ale pomoci nedokázali. Jedni radili jíst jen zeleninu, další přikládali bylinné obklady, nic nepomohlo. Ranhojiči se začali pomalu vytrácet a za pár dní už přišla jen stará porodní bába. Ta princeznu politovala, vyšetřila a po dlouhé úvaze oznámila královi, že jí pomůže jen šťastná sudička.

To krále nepotěšilo. Doufal, že se na nepozvání 3. sudičky zapomnělo. To bábě neřekl a radši se zeptal, jak ji najdou? Prý se ukáže jenom když má člověk nějaké mimořádné štěstí, říká se mezi lidmi, odvětila. To krále zase nepotěšilo, ale přesto svolal všechny svoje posli a trubače a vyslal je do celého království. Třeba budou mít štěstí. Neměli a neměla ani princezna. 

Po oslavě princezniných 17. narozenin se král konečně odhodlal říct princezně pravdu. Princezna to nesla statečně a kromě 7 rozbitých talířů, 5 hrnků a rozšlapané sbírky motýlů se skoro nic nestalo.

Jakmile se princezna uklidnila, rozhodla se, že se svojí smůly zbaví. Byla nadšená, že se jí stačí jenom setkat se šťastnou sudičkou a je to. To přece nemůže být tak těžké! Navíc ve svém případě nemusí mít nějaké neuvěřitelné štěstí a bohatě postačí, když alespoň překazí svoji vyhlášenou smůlu.

Proto večer ulehala plná nadšení. Těšila se, že se jí poprvné po 10. letech stane něco štastného. Teda když se o to bude celý zítřek snažit. Ráno se brzy probudila a neváhala. Hned se vydala na pole plné jetele a začala pilně přebírat. Hledala čtyřlístek a byla si jistá, že na poli musí alespoň jeden být. Přebírala a přebírala, ale pořád ho nemohla najít. Samé nudné trojlístky. Neobědvala ani nesvačila, a proto ji velmi zklamalo, když se začalo stmívat a pořád nic. Dobelhala se do hradu, zmokla a šla si hned lehnout.

Bohužel ale nemohla usnout. Nemohla myslet na nic jiného, než na zlomení své smůly. Proto po dvou hodinách vylezla, omylem šlápla na kočku a šla na střechu zámku hledat padající hvězdy.  To by měla štěstí, kdyby nějakou zahlídla!

Princezna štěstí neměla a s prvními ranními paprsky usla vyčerpáním. Spala a spala a bohužel se nevzbudila až druhý den ráno, ale v deset večer, když už všechny komorné spali a tak si musela sama připravit snídani. Stálo to ale zato, protože dostala nápad!

Během noci se vydala za truhlářem, zbudila ho a nechala si od něj vyrobit speciální kostku. Nebyli na ní čísla, ale zkratky pro směry. Truhlář měl samozřejmě radost a kostku co nejrychleji vyrobil. Už ráno byla k dispozici a princezna se s její pomocí vydala na výlet.

S kostkou zacházela tak, že došla na rozcestí, hodila a šla přesně na druhou stranu, než jí kostka radila. Pokud padlo L a radila ji jít doleva, zahla doprava a tak dál a tak dál. Princezna si totiž uvědomila, že má takovou smůlu, že by se kvůli náhodě od šťastné sudičky jenom vzdalovala a když udělá opak, než ji náhoda radí, bude spíš blíž.

Šla celý den, pokousal ji pes, spadla do trní, ale ani chvíli nezaváhala a k večeru potkala na cestě stařenku. Zamračila se na ni, založila ruce v bok a začala ji spílat, proč musí mít zrovna ona takovou smůlu. Stařenka se na ni nechápavě podívala a po chvíli vysvětlování natočila princeznu na druhou stanu cesty, kde právě v trávě večeřela třetí šťastná sudička. 

To už se princezna zlobit nedokázala a jenom se rozplakala. Sudička se zarazila. Není to ta princezna, co měla mít rok smůlu? Co ji vykládá o deseti letech? No jo, kdyť ji zapomněla odčarovat. To je smůla. Tyhle pocity na sobě ale nedala znát a místo toho prohlásila, že byla princezna za urážku od jejích rodičů potrestaná dost a že si smůlu vezme zpátky. A popřála ji hodně štěstí.

Princezna se radostí rozbrečela a protože už neměla smůlu, tak ji zanedlouho našel princ ze sousedního království, dovezl k rodičům, kteří po princezně vyhlásili pátrání a žila šťastně až do smrti. A na rozdíl od nich pozvala na křiny svých dětí všechny tři sudičky.