Hobit je nádherná dětská knížka, nádherný svět Středozemě plný nejrůznějších tvorů. Některých zlých, některých hodných, jiných moudrých a jiných prostomyslných. A nejhezčí je to v Kraji. Život tam plyne pomalým tempem a každý je spokojený, když si může dopřát druhou snídani. Hobiti, kteří v něm žijí, nemají rádi dobrodružství. To není nic pro ně, říkají. Přesto tam ale žil jeden ne tak docela obyčejný hobit, který o tom že má rád dobrodružství ze začátku ani nevěděl.
Náš milý Bilbo Pytlík se stal 14. členem výpravy mířící k pokladu a Osamělé hoře. Cesta byla daleká a nebezpečná a mnohokrát ho napadlo, že by nejradši seděl u sebe v lenošce, ve své noře ve Dnu Pytle a poslouchal drnčení konvice. Ale počkat, vždyť vy nevíte, jak daleko mířil! Nebojte, tady je mapa:
Osamělá hora je daleko a dostat se k ní může být podobná výzva, jako zbavit se Šmaka. Družina přešla přes Troly, Roklinku a Mlžné hory a z Bilba se zatím stával čím dál nepostradsatelnější člen výpravy. Nejden díky svým schopnostem a štěstí, ale i Prstenu. Prstenu který udělal jeho nositele neviditelným. Bilbo ho získal po Glumovi ve skřetí jeskyni.
“Jeden prsten vládne všem,
jeden jim všem káže,
jeden všechny přivede,
do temnoty sváže.”
(Počátek Pána prstenů)
Hobit ale není o prstenu, ale o cestě tam a zase zpátky. Hrdinové se setkali s Meddědem - to byl veslý chlapík, prošli Temný hvozd a v soudcích unikli z elfího zajetí. U toho se Prsten hodil. Dostali se k Šmakovi a ani ho nezabili. Zabil ho Bard, svým černým šípem. Pak prošil Bilbo ještě svoje nejstrašlivější dobrodružství - bitvu Pěti armád, po které byli skřeti poraženi a poklad rozdělen.
Ach můj milý Bilbo, děkuji za nádherný příběh a jenom se omlouvám, že budu před maturitní komisí rozebírat dělení do nezávislých kapitol, dětská slovní spojení, nepoměrný důraz na různé události, vlastní jazyk, ilustrace, ovlivnění další tvorby, rasy, křesťanský podtext a ne na tvoje báječná dobrodružství, která vážné dospělé nezajímají. Mě zajímala.