La Fontainovi bajky nemají svoji stránku na wikipedii a o seznamu všech jejich překladů ani nemluvě. Proto si nemůžete být jisti ani překladem, ze kterého bude ukázka u maturity. Možná by stálo za to se ve škole zeptat. Já jsem ale radši zariskoval a vybral si verzi z roku 1875.
Nevím, jestli je v tomto případě vhodnější se zaměřit na jazykovou stránku, a tedy překladetele, nebo rokovat o hlubokých příbězích s lidmi a zvířaty. V druhém případě bych vám ale spíš doporučil nějaký jiný překlad. V roce 1875 nebyli ještě lidé dostatečně pořádní a tak se poučení objevuje někdy na začátku, někdy na konci a většinou nikde. Ve variantě Ezopovy bajky v moderním překladu, který jsem četl ve 3. třídě to bylo lepší a na každé stránce dole bylo v barevném rámečku označeno poučení z příběhu.
Tím jsem omylem naznačil, že bajky jsou dětská literatura. Přestože by se toto tvrzení hodilo vyvrátit a zachovat si tak pocit morální nadřazenosti, nevím jak a tak nezbývá, než s ním souhlasit a alespoň dodat, že dětský nádech příběhům nevadí a že se z nich mohou poučit dospělí úplně stejně.
Poslal jsem se tak trochu do pasti: “A ve které bajce jste viděl přesah do dnešního světa?” Uff, jsem připraven!
Pohřeb lvice
Zesnula manželka krále lva, a se všech stran spěchali poddaní, aby projevili panovníku soustrast a smutek svůj nad úmrtím královny. Bylo prohlášeno, kdy a kde pohřeb odbývati se bude, a všichni dvořané se dostavili. Lev hlasitě naříkal pro královnu, že se až sídlo jeho otřásalo, a po jeho příkladu řval každý dvořan dle spůsobu svého. Takoví jsou dvořané, smutni, veseli, ochotni ke všemu a lhostejni ke všemu, takoví, jak si knížata přejí, a nemohou-li takovými býti, snaží se aspoň, aby se zdálo, že jsou takoví; je to národ chameleonů, národ opic pána svého, lze říci, že jeden duch ovládá tisíc těl, a proto podobají se pouhým prostým panákům.
Jelen jediný nehořekoval; jakž by také byl mohl? Smrt královny byla mu pomstou, neboť ona zadávila jeho ženu a syna. Proto nebědoval. Lichometný jeden dvořan oznámil to králi tvrdě, že viděl jej smáti se. Hněv knížat jest strašný, zejména hněv krále lva, jak praví Šalomoun; avšak jelen o tom nevěděl, neboť neuměl čísti.
„Bídný tvore lesní,“ zahřměl na něj lev, „ty se směješ a neprcháš před zvuky smutku! Toť krutý vyžaduje trest, však posvátné drápy mé nedotknou se mrzkého těla tvého. Přistupte, vlci, pomstěte se za královnu, obětujte zrádce toho vznešené její duši!“
„Milosti,“ odvece jelen, „doba smutku minula, žal je tu zbytečný. Tvá urozená manželka ležící uprostřed květin zjevila se mi zde na blízku. Ihned jsem ji poznal. Příteli, pravila mi, pamatuj, že pohřeb můj, cesta to k bohům, nemá v tobě bolest buditi. Neboť jsem v ráji zažila tisícero rozkoší bavíc se s těmi, kteří jako já jsou svati. Nechť král ještě nějaký čas truchlí zoufaje si; to mě těší.“
Sotva domluvil, voláno ve sboru: „Toť pravý zázrak, toť božské zjevení!“ Jelen pak nejen že nebyl potrestán, nýbrž ještě dary byl obsypán.
Bavte knížata smyšlénkami, lichoťte jim, vypravujte jim příjemné lži. Ať jakákoliv nevole plní jim srdce, s dychtivostí uchopí se vnadidla a stanou se vám příznivci.
Důvod je ten, že jsem četl bajku pár hodin po analýze války na Ukrajině a názoru mého táty, že je Putin obklopen kývali a pochlebovači.
Připraven jsem i na to, která bajka se mi líbila nejvíce. Místo překopírování Nevděku lidí přiložím ale radši raritu - Bajku přebásněnou tak, jak ji vyprávěl můj pradědeček.
VŠECHNĚM NELZE VYHOVĚTI
V létě po silnici šedé
mlynář s hochem osla vede
na trh k městu.
„Šťastnou cestu!“, volá jezdec.
„Oba jdete? Proč si jeden nesednete?
Copak vám to rozum nedá?“
Na osla si hošík sedá.
Otec pak jde vedle pěšky.
Dohonili povoz těžký.
Vozka volá z pravé strany:
„I ty kluku nekáraný!
Bodejž by tě kopla husa!
Mladý jede, starý klusá!“
Synek slezl, prachem břede,
na oslu zas otec jede.
„I toť necitelnost velká,“
ozvala se mladá selka
po návratu ze svých polí.
„Synka jistě nohy bolí.
Odstůně to, slabé robě!“
Nato vzal ho otec k sobě.
„Neznabozi!“, křičel kmet,
jenž pásl kozy,
„Máte-li pak srdce v těle?
Vždyť jste zvířat mučitelé!“
Otec a syn na ta slova slezli
a šli pěšky znova.
Sbírku ukončím bajkou, o kterou bych se rád podělil i s komisí. Její první část je totiž klasická, ale můžete ji prodloužit o moderní dodatek. Další její zajímavostí je, že v La Fontainově verzi je převyprávěná trochu jinak.
Proč muži lžou?
Dřevorubec kácel stromy u řeky. Najednou mu sekera spadla do vody. Začal naříkat a vtom se zjevil Bůh.
„Proč tak naříkáš?“ ptal se ho.
„Ach, Pane, spadla mi do řeky sekera. Bez ní se nemohu živit.“
Bůh sáhl do vody a vytáhl zlatou sekeru.
„Je to tvá sekera?“ zeptal se.
„Ne, není,“ odpověděl muž.
Bůh z řeky vytáhl stříbrnou sekeru:
„Je to ona?“
„Ne,“ zněla dřevorubcova odpověď.
Potřetí sáhl Bůh do vody a tentokrát muži nabídnul železnou.sekeru.
„Ano, to je má sekera,“ zaradoval se dřevorubec.
Boha potěšilo, že je tak čestný a poctivý, a proto mu daroval všechny tři sekery.
Po čase se muž procházel se svou ženou na stejném místě. Náhoda tomu chtěla, že jeho žena uklouzla, spadla do vody a utopila se. Dřevorubec začal plakat.
Proč pláčeš?“ zjevil se před nim Bůh.
„Ó, Pane, má žena spadla do řeky a utopila se.“
Bůh vešel do vody a když se vrátil, vedle něj stála Jennifer Lopez.
„Je to tvá žena?“ zeptal se Bůh.
„Ano, to je ona,“ odpověděl muž.
„Lžeš,“ rozhněval se Bůh, „to není ona!“
Dřevorubec padl na kolena a řekl:
„Odpusť, Pane, ale musel jsem. Kdybych ti řekl NE, nabídl bys mi Catherine Zeta-Jonesovou.
Kdybych odmítl i tu, vrátil by ses s mojí ženou. Já bych pak řekl ANO a ty bys mi dal všechny tři. Jsem chudý muž. Nedokázal bych se postarat o tři ženy najednou.“
Z toho plyne ponaučení:
Pokud muž lže, má pro to dobrý a čestný důvod a dělá to pro blaho druhých.
Najdi dřevorubcovu ženu.