Doktor Vlach rozděluje lidi podle toho, jak by se zachovali v poloprázdné kavárně před mísou plnou koblih. Nudní lidé by se na ně jenom tupě a bezmyšlenkovitě dívali, dokud by z kavárny neodešli třeba k obědu. Do této kategorie řadí i vypravěče příběhu.

Druhá skupina lidí se začne zabývat myšlenkou, co by se stalo, kdyby někdo přišel a začal koblihy házet po ostatních. Do této skupiny patří doktor Vlach a je na to náležitě pyšný. Sluší se podotknout, že se do této skupiny řadím i já, autor recenze a možná budoucí maturant z tohoto románu. Nejde ani tak o to, že bych se tím chtěl vychloubal, ale přijde mi nutné přirovnat četbu k mojí životní situaci. Myslím, že je pak vyprávění takové osobnější a posluchače spíše zaujme.

Třetí kategorie lidí je nejzajímavější. Jsou to takové bílé vrány. Těmto lidem se představa hozených koblih líbí natolik, že ji uskuteční. Přirozeně se do ní řadí Saturnin.

Mohl bych tady začít vypisovat děj, který všichni moc dobře znáte. Vypravěč si pořídí sluhu Saturnina, nastěhuje se na hausbót, přijme pozvání k dědečkovi na prázdniny, kde se setká s krásnou slečnou Barborou a nakonec podniknou kvůli povodni strastiplnou cestu do civilizace.

Z toho byste ale nepochopili, proč je kniha natolik humorná, že jsem se při jejím čtení neubránil srdečnému zasmání. A to ani když jsem jí četl kvůli maturitě potřetí. Osobně mi připadalo, že komickému vyznění ponejvíce přispíval kontrast mezi vážným vypravěčem a excentrickým Saturninem. Tomu přispívala i snadná oběť v podobě tety Kateřiny a jednoduchého Milouše. Další postavy - doktor Vlach, dědeček a hezká Barbora také přispěli k vyznění Saturnina, který byl, ač často v ústraní, celou dobu hlavním hybatelem příběhu. Bez jeho opakovaných zásahů by byla kniha jenom výčtem událostí ze života nudného úředníka.

Dovedu si živě představit promluvu, kterou by doktor Vlach rozpoutal po přečtení poslední věty. Nudný úředník, co má dost peněz na to najmout si sluhu? To nezní moc běžně. Myslím, že je potřeba tuhle myšlenku prozkoumat, už jen pro zachování ducha příběhu. Saturnin by taky neváhal.

Samotné datování děje je možné jenom pomocí nepřímých indicií. Vykradení vily profesora Ludy se stalo v srpnu 1939 a zatemňování oken - součást příhody z cesty na Moravu - je také ryze protektorátní záležitost. Existence parníku Praha, který byl vyřazen z provozu roku 1921, je trochu matoucí, zvlášť když jsou další technické vymoženosti jako Škoda Rapid (1935+) a semafor v Praze (1930+) jasně specifikovány. Na druhou stranu ale poklidná atmosféra a gentlementské vystupování připomíná spíše první republiku. Taková idilka uprostřed války by byla zvláštní.

Proto je na vás, jestli si budete myslet, že se děj odehrává za Protektorátu nebo v časovém vzduchoprázdnu. Z první datace by mohlo vyplývat závažné obvinění, že vypravěč byl prominentní protektorátní úředník. To se některým lidem zdálo nepříjemné a proto vám nijak nebráním, když se uchýlíte ke nespicifované první poloviny 20. století, neovlivněné válkou a německou expanzí.

Další zvláštnost, která uniká i pozorným čtenářům, je kapitola XXV - Saturninův dopis, která v knize působí jakoby navíc. Saturnin v ní popisuje budoucí fungování Kanceláře pro uvádění příběhů na pravou míru. Po 14 kapitolách bláznivostí. A ještě k tomu, když jsme o dva odstavce dál přišli na zřejmé nepřesnosti v příběhu, na které by kancelář určitě upozornila. Opět se dá jenom spekulovat, jestli chtěl autor čtenáře jen pobavit nebo jestli chtěl do příběhu skrýt tajnou zprávu, že si je všech svých vymyšlených nesmyslů a nepřesností vědom.

Ocenil jsem, že autor zakončil příběh jako každé pořádné vypravování svatbou.

Nejsem Saturnin a nehrozí, že bych po maturitní komisi začal házet koblihy. Možná to je škoda. Přesto jsem ale alespoň jako doktor Vlach a pokud budu mít možnost, představím komisi krutou protektorátní stopu příběhu, které si ostatní čtenáři, asi pro záchvaty smíchu, nevšímají.