Nastal čas, kdy musí člověk opustit teplo domova a vydat se vstříc povinnostem, které mu nařídil český stát. Pod záminkou všeobecných znalostí a kulturnosti je mě i mým spolužákům na technicko technické střední škole vnucena maturitní zkouška z literatury. Nebudu tady ronit slzy nad tím, jak je tento příkaz krutý a radši vám budu postupně představovat všechna přelomová díla, která budu příští půlrok konzumovat. A ne tak, jak by to dělali lidé, kteří chtějí odmaturovat bez práce, ale jako člověk, který vám chce popsat všechny emoce a ideje, které se v těch textech skrývají.

Kniha od Václava Šaška je o cestě královského poselstva po Evropě v letech 1465-67. A jak už nám rok jejího vzniku napovídá, přístup k životu a k psaní cestopisů byl úplně jiný. Panu Šaškovi nepřišlo zajímavé popsat členy výpravy, financování, přepravu oblečení, bezpečnost na cestě nebo nocování. O to ani nezavadil. Naproti tomu ho fascinovalo následující:

Z Öhringen jsme jeli dále do Neustadtu, města taktéž poddaného řečenému hraběti. Odtud jsme se, s glejtem zmíněného hraběte dostali dále do Neckarsulmu. Jest to město říšské, ležící pod hradem. Potom jsme nocovali v Heilbronnu, městě říšském, položeném na otevřeném místě a oblévaném řekou Neckarem. Kolem města jsou krásné zahrady a líbezné louky. Odtud jsme potom dospěli do velikého říšského města Wimpfenu. Z Wimpfenu jsme jeli dále do Kronau; je to ves, vzdálená čtyři míle od Heidelberku.

(úryvek z Hlavy první Putování v Čechách a po Německu)

Nuda. A zezábavnění nepomohlo ani sáhodlouhé vypisování všech relikvíí, které měli v kdejakém městečku schované -_ tři zuby sv. Tomáše, zub a vlasy sv. Kateřiny, vlasy Rodičky Páně a její pás, pouta sv. Pavla a krev sv. Štěpána, onen rákosový prut, kterým byla Kristovi, visícímu na kříži, podána houba, namočená v octě, a provaz, kterým byl Kristus přivázán ke sloupu, když ho bičovali důtkami_ a tak dál a tak dál a tak dál…

Stejně se mi ale knížka líbí. Proč? Protože je protkaná zajímavostmi z první ruky, které se nedostaly do učebnic dějepisu. A taky z ní člověk mnohem lépe pochopí, jak tenkrát lidé přemýšleli o světě.

Zajímavosti začínají hned po začátku cesty v Bruselu. To bylo město nadmíru bohaté a pohostinné, ostatně stejně jako skoro všechny ostatní. Nepřekvapilo mne ani tak bruslení, které bych ze Šaškova popisu skoro nepochopil, ale hlavně praktikování polygamie! Uprostřed křesťanské Evropy. Manželku měl burgundský vévoda oficiálně jenom jednu, ale jeho levobočci měli podobná práva, jako jeho ostatní synové. V tehdejších českých zemích nevídané, stejně jako v dnešní Evropě.

Nejzajímavější část celé výpravy, ve které málem všichni zemřeli na lodi cestou do Anglie, se autor rozhodl vynechat. O zbytku návštěvy už ale naštěstí poreferoval. Dozvídáme se, že je Anglie nesmírně bohatá země s hezkými dívkami a pannami. Na jejím, jinak ryze pozitivním popisu, je ale jedna zásadní kaňka, či spíše odstavec, který tam jakoby nepatří. Posuďte sami:

Více o Angličanech nemám co psáti, leda to, že jsou to, jak se mi zdá, lidé nevěrní a lstiví, usilující o záhubu poutníků, a nesmíš jim věřiti, ani když před tebou pokorně padají na kolena. 

(úryvek z hlavy třetí Návštěva v Anglii)

Po milém rozloučení s Anglií a žádné další zmínce o nějakých jiných negativních zkušenostech, se družina vydala do Francie. Cesta trvala asi tak měsíc a moje vyčkávání za to nestálo, protože zajímavostí z Francie moc není. Hned po příjezdu na Pyrenejský poloostrov se to ale změnilo a autorovi se konečně podařilo oprostit od strohého popisu ve formě název města, řeky a kamenný/dřevěný/žádný most.

Mohl bych vám povědět o lodi na širém moři, na které byl jen kříž s tělem, o štírech velkých jako psi a létajících ještěrkách (?) nebo o výpravě 3 lodí do neznáma, jejichž posádka se po dvou letech vrátila jako staříci, ale jako nejzajímavější příhoda mi přišlo setkání s poustevníkem. Povídalo se o něm, že je to bývalý polský král, který se po prohrané bitvě s pohany uchýlil do věčné samoty. Pan Lev a pár spolucestovatelů se ho rozhodlo navštívit a prohodit s ním pár slov. S pomocí herolda (překladatele/průvodce) se jim to podařilo a díky jejich polskému kolegovi přišli i na test, jak ověřit jeho královskou krev. Stačilo, aby si sundal botu a ukázal, kolik prstů má na noze. A skutečně, poté co si sundal boty uviděli šest prstů - důkaz, že to skutečně byl polský král.

Po procestování všech státečků na Pyrenejském poloostrově, který ještě nebyl zdaleka sjednocen, vysvětlení trhu s otroky a mouřeníny a návštěvě konce světa - nejzápadnějšího cípu Španělska - se skupina vydala nazpátek. Kam taky jinam, když už byli na konci světa. Přejeli ještě přes severní Itálii, kde navštívili Milán, Benátky a další města. A potom hurá domů.

Během návštěvy Benátek se Šašek nezapomněl zmínit o slavné krádeži pokladu, o které se zmiňují i další - Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který navštívil Benátky o sto let později během cesty ne diplomatické, ale náboženské.

Slovo závěrem, stejně jako slovo úvodem chybí a knížka je zakončena krátkou větičkou, že cesta z Vídně do Blatné je všem známá.

Pokud si tuhle knihu vyberu u maturity, nebudu se zlobit. Protože i přes to, že je v základu nezáživná, tak je protkaná stříbrnými nitěmi zajímavostí, o které se s komisí moc rád podělím. A když půjde do tuhého, tak můžu vždy zanadávat na to, že vyprávění stylem: Dojeli jsme do města xxx a byl tam kamenný most, není vážně moc čtenářsky atraktivní.