Robosoutěž je jenom hra a vyvozovat z ní komplexní závěry by bylo trochu legrační. Stejně tak ale můžu hledat paralely mezi ní a skutečným životem nebo očekávat, že si něco zahraji i v budoucnu. Proto je přínosné si zapsat ty nejzářivější nesmysly.

(článek navazuje na předešlý a proto předpokládám, že o robosoutěži něco víte) 

U projektu jsem snad naposledy vyzkoušel neplánovací přístup. To znamená, že se přijde s nějakým dobře znějícím nápadem a hned se vrhne do práce. Má určité výhody - neztrácíte čas mluvením a relativně rychle máte funkční koncept. Někdy tedy jenom do té doby než zjistíte, že jste jenom prozkoumávali slepou uličku. Pak můžete buď pokračovat a snažit se uplácat něco jakž takž funkčního nebo začít potupně odznovu.

Na obranu našeho týmu musím říct, že jsme to trochu promýšleli. Nedostatečně, protože jsme o myšlenku houpačky ani nezavadili. Zavěšení plošinky s vozíkem do “houpačky” bylo totiž lepším přístupem k úloze - už jen kvůli mnohem lepším výsledkům.

Základní důvod, proč je machanické řešení lepší než softwarové je jeho jednoduchost. V houpačce je méně pohyblivých částí, méně programování a méně míst, kde se něco může pokazit. Proto je i u ostatních projektů užitečné vymyslet, jak by se to dělalo bez všech těch internetů.

Ušetřený čas, motor a dva senzory můžete investovat do dalších aktivit. Třeba tomu, aby jel váš robot rovně. U toho je zase stejná otázka. Chceme sledovat hranu a podle toho zatáčet? Mít rám nebo postavit robota správně a pak jet jenom rovně?

Stejně jako u plošinky je mechanické řešení jednodušší a můžete s ním dosáhnout stejně dobrých výsledků. Nemusíte pak do konstrukce dávat diferenciál nebo komplikovaně zvedat senzor na detekci hrany, tak aby vyhověl dráze a pravidlům. Rámy se neosvědčily, snad kvůli tomu, že testovací dráhy ve škole jsou jiné než ty na soutěži, ale stejně myslím, že je to správná cesta. Postavení robota správně totiž není bez chyby - záleží na lidském faktoru. Když se náhodou netrefíte, tak je všechno najednou v @#$%. My jsme na to měli “pravítko” - kvádr, podle kterého se robot postavil ve startovacím boxu rovně. To se nám částečně osvědčilo.

Výhoda byla, že robot jel skutečně rovně, ale nastavovací proces byl vrcholně nepříjemný. Nejdříve jsme museli nakalibrovat gyroskop uvedením plošinky do vodorovné polohy - od oka nebo s pomocí vodováhy. Pak se musel zapnout správný program a kvůli zadělání kostky do útrob jsme to dělali prakticky poslepu. Nakonec se celý robot dal správně rovně, ve finále správně křivě. To vše během 30s před zraky diváků a rozhodčích.

Líbilo by se mi, kdyby se robot postavil na start a komfortně se vybral správný program. To je cesta, kterou jsme se měli vydat.

Kvůli nastavování jsme ale neprohráli. Prohráli jsme kvůli rychlosti. Správně postavená houpačka nás nechala v prachu za sebou. Možná kvůli tomu, že dokázala lépe “tlumit” změny ve stoupání? Těžko říct. S motorovým vyrovnáváním nám o moc rychleji jet nešlo a asi jsme se měli mezi koly lépe analyzovat, jak se této nevýhody zbavit. Pomalí jsme byli už v tom prvním.

Co se ale mezi koly změnilo, byla nutnost projet dráhu i nazpátek. Tedy mysleli jsme si. V pravidlech to bylo zapsané nejednoznačně a nakonec to nebylo potřeba. Myslím, že tohle byla spíš smůla a bylo dobře, že jsme se na to připravili. Pořádné přečtení pravidel je vždy dobrý nápad, ať jsou jednoznačná nebo ne.

Nevím, jestli by se něco změnilo, kdyby byla ve škole lepší replika dráhy. Kvalitní otestování je spolu s analýzou základ úspěchu - odhalíte spoustu chyb. Možná by jsme ale pak brali celou soutěž moc vážně, a to by byla škoda. Byla to totiž hlavně zábavná hra.